Život je svině. To už asi všichni víme. A kdo ne, tak na to brzy přijde. Vždy, když si myslíme, že už je vše v pořádku a můžeme být šťastní, právě tenhle život nás zase posadí na zadek. Asi by to byla nuda, kdyby nám bylo stále fajn a nemuseli bychom bojovat.
Kdo mého milovaného Kobiška zná, tak ví, že je to kus chlapa, který nevydrží chvíli v klidu, má rád každého človíčka na celé planetě, miluje každičké pohlazení, miluje celý svět. Miluje, jak sluníčko svítí, jak padá sníh. Miluje běhání a hru. Musí všechno vědět, všechno vidět, všude musí být první. Prostě je to pes, který si užívá každičké vteřiny svého života. Vždy mě fascinovalo, jak, i přes veškerou bolest, kterou trpěl a pravděpodobně trpí neustále, každý den (on to bohužel nemůže slovně vyjádřit), se dokáže radovat a bít se za své štěstí. Ale právě tyto radosti mohou být fatální… Už ani nevím, kolikrát mi psali přátelé: „Pojď, vem psa a pojedem na výlet.“ A má odpověď byla: „Nemůžu, Kobik nemůže chodit na dlouhé procházky.“. A tak tomu je. U lidí je rčení: „Sportem ku trvalé invaliditě.“ U psů, to platí dvojnásob. Jeden špatný pohyb. Jedno zakopnutí. Není to ani půl roku zpátky, co nám pan veterinář udělal jednu z nejhorších diagnóz. Páteř. U člověka by pomohla operace, rehabilitace, fyzioterapeutie. U psa to znamená, že bude navždy mrzák, bude trpět bolestmi a jestli už teď přestává chodit, za pár let nebude chodit vůbec a já mu budu pořizovat kriplkáru pro psy. Ale jak jsem psala na začátku, už to vypadalo, že je to fajn. Že ho nic nebolí. Na procházkách běhal jak blázen, skákal přes spadlé stromy, štěkal na psy, co šli kolem, vyrochňal se mi v potoce, i když bylo pod nulou.. Ale bylo mu fajn. Přicházeli jsme z procházek domů a na sto procent jsem věděla, že ho nic nebolí. Že je to dobré.
0 Comments
|
ArchivKategorie |